Reklama
 
Blog | Martin Vlnas

Nobelova cena míru za půl miliardy dolarů

Na začátku celé taškařice s půlmiliardovým dolarovým „úplatkem“ nebyla ani boží prozřetelnost, ani chemická reakce ale prachsprostá kráva – obyčejný dobytek s neobyčejným příběhem.

Za vším hledej hovězí

Onen chodící kus hovězího totiž učaroval jistému Jung Ju Youngovi
podnikavému mladému muži, budoucímu zakladateli Hyundai a tehdy opravdu
nevděčnému spratkovi, natolik, že si ho bez meškání a bez dovolení „zapůjčil“.
Jinými slovy – ukradl.

Psala se čtyřicátá léta minulého století. Hrubý domácí
produkt Korejského poloostrova byl srovnatelný s nejchudšími africkými
státy a kráva v regionu zbídačeném japonskou okupací a válkou znamenala rozdíl
mezi životem a smrtí.

„Když musíš, tak musíš,“ řekl si Jung, odvázal krávu
a vyrazil.

Reklama

Co naplat, že jejím majitelem byl Jungův otec.

Jung Ju Young přitom v krávě neviděl ani domácího mazlíčka, s nímž by po
večerech sdílel válečné útrapy, ani plodnou dojnici, jež by ho každé ráno
obdarovávala lahodným mlékem. Důvod pro zcizení rohatého savce měl Jung prozaičtější
– nutně potřeboval peníze na cestu ze severní do jižní části poloostrova.
Uloupená „dojná kráva“ se měla stát jeho propustkou.

Zatímco o dalších osudech Jung Ju Younga zakladatele
a dlouholetého řiditele Hyundai už historici popsali stohy papíru, o
krávě dějiny mlčí. Tedy spíše mlčely. Dlouhých padesát let. Do středu
pozornosti se znovu dostala až na přelomu tisíciletí. Stárnoucího Junga začalo
hryzat svědomí. Jednat se ale rozhodl až jeho syn a dědic impéria se
stylizovaným H v logu Jung Mong Hyun. Stalo se tak během supertajného
jednání mezi ním a severokorejskými obchodními zástupci na neutrální pekingské
půdě 15. února 1998. Jung mladší, v té době šéf Hyundai, se
Severokorejcům zavázal, že totalitní diktatuře pošle ne jednu, ale hned dvě stě
jednu krávu, a splatí tak dluh trápící jeho otce.

Den předání „hovězího kontrabantu“ byl stanoven na 16. červen téhož roku.
Místo: Panmunjom – jediná spojnice na jinak nepropustné hranici mezi
oběma zeměmi. Akci posvětila také NIA – korejská Národní bezpečnostní služba,
bez níž by byl transport prakticky nemožný i pro tak mocného muže, jakým šéf Hyundai
bezesporu byl. Přátelský akt vůči severu navíc odpovídal i tzv. „sunshine
policy“
(sluneční nebo osvícené politice) tehdejšího jihokorejského prezidenta
Kim Dae Junga.

Severokorejci se však rozhodli využít štědrého „odpustku“ po svém a po jižních
kolezích požadovali „darování“ nejen krav, ale také nákladních automobilů,
která je na místo určení přivezou. To se nelíbilo ani Korejcům, ani Američanům;
oprávněně se obávali, že by vozidla mohla posloužit severokorejské armádě.
Přesto si KLDR nakonec auta ponechala. Jako výmluva posloužila tehdy vypuknuvší
epidemie ptačí chřipky v Číně a s ní spojené riziko přenosu.

Vytoužené setkání

Jung Mong Hyun se stejně jako jeho otec za „odměnu“ dočkal vroucného
přijetí od samotného Kim Jong Ila (Kim Čong-ila).

Táta, syn a Kim


To otevřelo cestu pro další rozvoj kontaktů mezí
jihokorejskou tajnou službou, Hyundai a KLDR. Přímým důsledkem nového
přátelství byl nakonec i summit špiček obou států, za nějž si jihokorejský
prezident Kim Dae Jung (viz. obr.) „vykoledoval“ Nobelovu cenu
míru.

Vliv NIA na uspořádání summitu je nepopiratelný a to i přesto, že na oficiální
žádost KLDR byla z příprav vyloučena a na místo hlavního vyjednavače
jihokorejské strany nastoupil ministr kultury Park Ji Won. Ten se ale
prestižní role ujal až po konzultacích prezidenta Kima s tehdejším šéfem
NIA Lim Dong Wonem, který jeho zvolení odsouhlasil. NIA se tak i nadále
nepřímo podílela na rozhodovacím procesu.

“Shodou okolností“ probíhala souběžně s přípravami summitu také jednání KLDR s Hyundai
ohledně sedmi investičních projektů, jež chtěl čebol rozjet v na území
Severní Koreje. Severokorejci původně usilovali o získání investiční záruky (rozuměj
nevratné dotace) v hodnotě jedné miliardy dolarů. Jung Mong Hyunovi se
ale nakonec podařilo „usmlouvat“ částku poloviční. K podpisu dohody mezi Hyundai
a KLDR, jemuž přihlížel i nově jmenovaný hlavní vyjednavač Park,
došlo v květnu 2000. Na žádost Severokorejců byla přísně tajná.

Musíme si pomáhat

Na komplotu vydělaly všechny zúčastněné strany. Přínos
dolarové injekce pro v problémech se topící ekonomiku KLDR je nezpochybnitelný.
Hyundai si za půl miliardy dolarů koupilo exkluzivní práva k „sedmi
megeparojektům“ na severokorejském území zahrnujícím turismus, výstavbu
železniční sítě, komunikační technologie, loďařství, elektroniku, stavbu
přehrady na řece Imjin a především práva na další rozvoj industriálního parku v
Kesongu. Profitovala také jihokorejská vláda v čele s prezidentem Kim
Dae Jungem
. Informace o naplánovaném setkání jihokorejská média obdržela od
vlády záměrně jen několik dní před volbami vypsanými na 12. dubna 2000.
Preference „kimovců“ okamžitě významně narostly. K jejich znovuzvolení to ale
vzhledem k předchozím skandálům a neúspěšným snahám o oslabení vlivu všemocných
čebolů stejně nepomohlo.

Nobelova cena míru za rok 2000 proto skýtá jen malou náplast
na bolavé srdéčko poraženého politika.

Radostná chvíle


Kam se podělo sto milionů!

Po skončení veleúspěšného summitu se však začaly objevovat informace
nasvědčující, že smlouva s Hyundai a summit byly na přání KLDR součástí
jediného balíčku a setkání hlav obou států tak představovalo jen jakousi odměnu
za finanční transakci.

Tomu odpovídá časová souslednost pekingských setkání
vyjednavačů státního summitu a dohody o investicích (vždy je mezi nimi rozdíl
jediného dne) a také přítomnost týchž klíčových „hráčů“ na obou jednáních.

Navíc kdosi prozradil jihokorejským médiím, že důvodem přesunu začátku summitu
z 12. na 13. června byly problémy s převodem peněz na severokorejské účty. Do
10. června, kdy KLDR o posunutí začátku sjezdu požádala, ji prý na kontě stále
chybělo posledních 100 milionů dolarů.

Pěkný poliček do nadšených tváří Jihokorejců, kteří upřímně
věřili, že rozdělený poloostrov čeká růžová budoucnost. Aby nebylo komedií
málo, Severokorejci peníze na účtech měli, problém byl pouze v komunikaci s
bankou.


Prostě jen business?

Připlavali skutečně na sever korupční kapříci (v tomto případě spíše krávy),
nebo šlo prostě jen o business? Z morálního hlediska je korupce jihokorejské
vlády z posledních sil usilující o ztracenou přízeň voličů pravděpodobná. Jenže
chybějí důkazy. Hlavně ty propojující půlmiliardovou „záruku“ Hyundai a
jihokorejskou vládu. S přeposlanými penězi neměl státní aparát nic společného.
Šlo o majetek a investiční záměr konglomerátu Hyundai. A neoficiální
informace o důvodu přesunutí začátku summitu vlády obou stran samozřejmě
popřely.

Jenže, Jižní Koreu ve světě korupce proslavilo právě
všudypřítomné a velice komplikované propojení čebolů (Hyundai, SK, Samsung,
LG, zkrachovalé Dae-woo
…) s vládními špičkami, a tak se silnému „zápachu“
vznášejícímu se nad celou iniciativou nelze divit.

Chybějícím článkem, který by celou mozaiku jednoho z největších korupčních
skandálů 20. století doplnil, by mohl být dosud neodhalený příslib jihokorejských
politiků, chránit budoucí projekty Hyundai jak před konkurencí, tak před
často kličkujícím severokorejským režimem.

Ovšem i bez něj existuje příliš mnoho indicií vedoucích k jednomu a témuž
závěru. Totiž, že na počátku i na konci celého příběhu o prvním vrcholném
summitu mezi Jižní a Severní Koreou po téměř padesáti letech byla jedna dojná
kráva a něčí nekalé úmysly.

 

(Použité fotografie: via net)