Reklama
 
Blog | Martin Vlnas

Rudý Baron, rok se sedmičkou na konci a my, Češi

Když se dopoledne 21. dubna roku 1918 odlepil temně rudý trojplošník Fokker slezského Němce Manfreda von Richthofena od země, aby s plnou nádrží vzácného leteckého benzínu znovu zamířil nad nepřátelské území, do jeho boku bylo zkušenou rukou vykresleno osmdesát identických symbolů. Na dvou posledních barva ještě nestihla zcela zaschnout, nebyly ani den staré.

Právě tolik nepřátelských letadel i s jejich posádkami stihl Rudý Baron během krví nasáklých let první světové války seznámit s krutou realitou novodobých rytířských zápasů. Nepřátelé se hrozili, kdykoli se jeho rudý letoun objevil na dohled; bojovně naladěný německý národ Richthofena obdivoval – „eso es“, říkávali mu. O jeho život, nebo lépe řečeno – smrt,  se generalita obávala natolik, že mu chtěla létání zakázat. „Každý musíme odvést svůj díl práce,“ odpověděl tehdy letec. Nepotrpěl si na velká slova, mluvil stručně, k věci – zaměřit, stisknout spoušť, potvrdit sestřel.

Od časů kerosinem načichlých rytířských zápasů už uplynula pěkná řádka let. Přesto není naše rádoby postmoderní doba vzdálená natolik, aby si nemohla ze slov Rudého Barona vzít ponaučení. A o české „pivní“ společnosti to platí dvojnásob. Počátek nového roku tentokráte se sedmičkou na konci představuje ideální příležitost.

Bohužel, vedle klasických „domácích“ předsevzetí typu zhubnu, začnu šetřit nebo konečně omezím kouření, se to německé nevyjímá právě nejlépe.  Není adresné – chybí kouzelné slůvko já, kýžený efekt se dostaví až s notným časovým odstupem a možná i samotné „německé“ vyvolává v řadě z nás negativní konotace. Navíc, aby vše fungovalo tak, jak má, musel by se jím řídit národ celý. A na takovéto „kolektivity“ naše povaha cizelovaná největší spotřebou piva na světě stavěná není.

Reklama

„Podívejte se na něj! Já se snažím a on se jen fláká. Proč já to vlastně dělám,“ stěžuje si Franta nejbližším nad devátým půllitrem večera, zuřivě mávaje do opačného konce pohostinství, kde právě Bohouš se sedmi plaňkami na účetním plotě pronáší navlas stejnou větu o Tondovi. Je půl páté odpoledne. Slovy Cimrmanovy teorie externismu – problém existuje toliko ve vnějším světě. Já je definováno jen jako neposkvrněná plocha píle a pracovitosti obklopená krajinou lenosti a šlendriánu.

Vím, že v době království individua je výzva ke kolektivní zodpovědnosti v lepším případě odvážná. Pokud si ale všichni nezačneme zametat každý před svým prahem, tak nám vlak, do něhož jsme nenastoupili a který pomalu nabírá rychlost, z dosahu zmizí docela. Pevně věřím, že ještě není pozdě na to, aby si jak politická elita, tak Bohouš s Frantou a Tondou uvědomili, že i jejich potomci budou žít ve společnosti, kterou oni sami právě pomáhají tvořit.

Příští rok je pro mě rokem šance, nových začátků a lepší budoucnosti. Stejně jako byl ten minulý a bude i ten další. Záleží jen na nás, zda se nám do vlaku podaří naskočit, ale čím rychleji pojede, tím více budeme muset obětovat.

Rudý Baron šel ostatním příkladem, i když věděl, že bude-li muset přinést oběť, bude to ta nejvyšší.