Promrhané dolary za humry, králíky a koňak Kim Čong-ila ani ostatní
pohlaváry státu spoutaného ideologií čučche – víry v totální soběstačnost,
zjevně nevzrušovaly. A není se čemu divit. V proslavené Kanceláři 39 v centru
Pchjongjangu se podle přeběhlíků všichni ti Franklinové, Grantové a Lincolnové vyobrazení
na dolarových bankovkách tiskli ve třísměnném provozu hned vedle malé továrničky
na výrobu padělané Viagry a amfetaminů. Když čučche, tak čučche! Co
naplat, že padělání bankovek jednoho státu jiným je odpradávna vnímáno jako casus
belli.
K ukládání zisků z prodeje narkotik a propírání
padělků svou kvalitou přesahujících i americké originály sloužila režimu Banco
Delta Asia – v Macau situovaný finanční dům s pochybnou pověstí a úzkým
napojením na severokorejský establishment. „Superbankovky“, jak se podvrhům pro jejich jedinečnou kvalitu
říká, se od té doby objevily po celém světě, Evropu a Spojené státy nevyjímaje.
I díky nim může „drahý vůdce“, jak zní neoficiální titul malého ale rozvalitého
Kima, oslňovat návštěvy svou ohromnou (prý 30 tisícovou) sbírkou filmů americké
provenience a snít, že je jednou všechny překoná vlastním příběhem o dokonalém
severokorejském hrdinovi.
Jenže v Kim Čong-ilově filmové sbírce se poslední dobou
místo kvalitních originálů začaly vršit jen levné čínské kopie. Také humrů –
Kimovy oblíbené pochoutky, už kuchaři nepřipravují tolik, co dřív. A zase za to
můžou ti proklatí Američané! Nejenže se nenechali zastrašit atomovým testem,
ale ještě ke všemu Kimovi a jeho pochlebníkům odmítli zpřístupnit dolarová
konta blokovaná od září 2005. Nehnuly s nimi ani prosakující informace o
diktátorově chátrajícím zdraví.
„Co naplat,“ řekl si
Kim, „já potřebuji humry z teplých vod a lid zase jihokorejskou rýži. Musíme
vyjednávat.“ Nadšená odpověď světové supervelmoci, jejíž zahraniční politice hoří
koudel u zadnice, na sebe nenechala dlouho čekat. V Iráku, ani
v Íránu to republikánské administrativě nešlape podle představ, z bushovské
„osy zla“ tak Američanům zbyla jen nepředvídatelná KLDR. Kimova nabídka
k jednání přišla jako spásný blesk z čistého nebe.
Vedením ostře sledovaná mise, jejímž cílem je připravit půdu
pro uzavření zchátralého jaderného reaktoru v Jongbjonu, Američané pověřili
zkušeného Christophera Hilla. Jenže diplomacie podle autokratického Kima
připomíná spíše pohovor šéfa s nespolehlivým zaměstnancem. Diktátor si
klade jednu podmínku za druhou a Američané chtiví úspěchu plní vše, co mu na
očích vidí. „Nejdříve uvolněte 25 milionů dolarů z macajské banky,“ zahřímali
rezolutně kimovci. Spojené státy souhlasily. Na oplátku se jim dostalo záruk,
že dojde k uzavření zchátralého Jongbjonu. Experti z Mezinárodní agentury
pro atomovou energii pod vedením Fina Heinonena jsou prvními cizinci, kteří si
reaktor prohlédli od roku 2002. „Musíte nám dovézt dostatek topného oleje jako
náhradu za snížení produkce,“ diktovali dále severokorejští vyjednavači. I tady
Američané souhlasili. Nerozhodila je ani cvičně odpálená raketa, která jim
prosvištěla nad hlavami a spadla kamsi do Japonského moře. Od začátku května
již čtvrtá.
„Pokud půjde vše podle plánu,“ notují si Američané
s růžovými brýlemi na očích, „mohlo by po uzavření reaktoru následovat
další kolo jednání o úplné denuklearizaci země a za pár let by sever mohl splynout
s bohatým jižním sousedem.“ Bohužel, popsaný scénář má k realitě
velmi daleko. Asi jako tvrzení Severokorejců mytizující zrození Kim Čong-ila.
„Drahý vůdce“ prý spatřil světlo na posvátné hoře Baektusan a jeho příchod na
svět zvěstovala oslnivě zářící hvězda. Zavření jaderného reaktoru v Jongbjonu
Severokorejcům neuškodí, paradoxně spíše pomůže. Svůj hlavní úkol, vyprodukovat
dostatek plutonia pro zhruba dvanáct jaderných hlavic, elektrárna splnila. a její
zavření by vzhledem k špatnému technickému stavu byla stejně jen otázka
času. Navíc, je pravděpodobné, že většinu nákladů na zastavení a likvidaci
nebezpečného provozu za současné situace ponesou Spojené státy. Kimovi tak
zbude dostatek prostředků na pompézní oslavy svých a tatínkových narozenin a
další vývoj zatím nespolehlivých balistických raket schopných přepravit jaderné
hlavice třeba až na západní pobřeží Spojených států. Optimistické předpoklady
Bushovy administrativy, že by se Kim Čong-il mohl po reaktoru vzdát i dosud vyrobených
atomových bomb a plutonia nutného pro jejich výrobu, jsou neopodstatněné.
Severokorejského vůdce k tomu zatím nic nenutí. To samé platí o zastavení
programu na výrobu vysoce obohaceného uranu, o němž se toho na západě mnoho
neví. Kim, který podědil otcovo partyzánské odhodlání, ustupuje jen krajní
nouzi.
Na uzavření Jongbjongu tak vydělají všichni zúčastnění.
Republikáni dokáží světu a americkým voličům, že dokáží problémy řešit také
diplomaticky, Jihokorejci si odškrtnou jednu kolonku v nekonečném seznamu
severokorejských hrozeb, a Severokorejci si za odblokované dolary dopřejí něco
dobrého na zub. Na celkovém geopolitickém
obrazu východní Asie se však nezmění vůbec nic – vlci se nažerou, ale koza
zůstane celá.