Masakr v Colombine pohledem „trauma managementu“

Úvod

 

Letos 20. dubna uplynulo osm let od jednoho z nejsmutnějších okamžiků, který postihl Spojené státy na konci minulého tisíciletí, střelby na střední škole v provinčním městečku Littleton ve státě Colorado. Dva chlapci – Eric Harris a Dylan Klebold, první sedmnácti, druhý osmnáctiletý za sebou tehdy zanechali 12 mrtvých spolužáků[1] a jednoho učitele; dalších 23 osob bylo při střelbě zraněno. Celou, jen hodinu trvající akci, při níž, podle následného policejního vyšetřování, chtěli pachatelé zabít minimálně 500 osob a svou školu následně vyhodit do povětří, Harris a Klebold plánovali více než rok[2].

 

Masakr šokoval celou americkou společnost, s největší intenzitou ovšem dopadl na komunitu studentů a jejich učitelů. Střelba na amerických středních školách přitom není nic neobvyklého. „Mezi lety 1992 a 2000 došlo k 279 násilným případům násilné smrti. Celkový počet násilných trestných činů (serious violent crimes) je odhadován na více než 16 tisíc.“[4] Proč se tedy právě masakr v Colombine, stal pro americkou veřejnost tak traumatizujícím momentem?

 

Vznik traumatu

 

Zásadní věcí je bezpochyby počet obětí této události. V letech 1997 a 1998 bezprostředně přecházejících masakru sice došlo k deseti[5] událostem podobného charakteru, žádná se ovšem počtem obětí a zraněných Colombine nevyrovnala. Výjimkou je událost, jež se však neodehrála na americké půdě, a proto se o ní americká veřejnost buďto vůbec nedozvěděla, nebo ji považovala za příliš vzdálenou: V březnu 1996 zavraždil Thomas Hamilton ve skotském městě Dunblane šestnáct žáků a jednoho učitele; zraněno bylo deset dalších osob.

Traumatický efekt masakru v Colombine na americkou společnost byl silný nejen díky vysokému počtu obětí, ale také vzhledem ke své nepochopitelnosti, jež byla navíc umocněna závěrečnou sebevraždou obou aktérů, což bylo u podobných akcí v minulosti výjimečné (až na již zmíněný masakr ve skotském Dunbane)[6].

Nemožnost postavit oba viníky před řádný soud, během něhož by si veřejnost vyjasnila bílá místa, vyventilovala zlost, a tím pádem vybila své trauma a vztek, tak způsobila zintenzivnění celé traumatizující události.

K masakru v Colombine je možné přistupovat také jako k roznětce, která svou intenzitou navázala na řadu podobných událostí z nedávné minulosti.

Intenzivní úlohu v traumatizování veřejnosti sehrála americká komerční média snažící se o zvýšení diváckých ratingů. Nutno ovšem dodat, že tím přispěla k rozpoutání intenzivní celospolečenské debaty, jež byla počátkem procesu trauma managementu.

 

Reakce společnosti

 

Reakce snažící se s touto události vyrovnat a zabránit jejímu opakování v budoucnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. O  dopadu na americkou veřejnost svědčí médii často používané přirovnávání smutku a zmatku, který zavládl po střelbě k době těsně následující japonský útok na Pearl Harbour, množství internetových odkazů vyjadřujících soustrast příbuzným obětí, ze nichž se postupem času staly jakési digitální pomníky neštěstí[7] či intenzita diskuze na akademickém poli psychologie a sociologie[8].

 

V důsledku frustrace společnosti z neschopnosti nalézt toho „pravého“ iniciátora, který motivoval jednání obou vrahů, si společnost za pomoci médií začala své viníky rychle hledat sama. Pachatelé byli vzhledem ke svému věku prezentováni jako traumatizovaní chlapci – oběti nepřeberné škály sociálních tlaků.

Jak tomu v podobných situacích bývá, cílem bylo nalézt motiv co nejrychleji. Došlo tedy k zřejmému procesu simplifikace: co je cizí, leží na okraji společnosti a na klasického bílého anglosaského protestanta působí podezřele, zaslouží si obvinění. Důsledkem celého procesu byl vznik klasické binární opozice my x oni. Oni – pachatelé, jenž ovšem za svůj čin nemohou, protože se jednalo o jedince izolované od kolektivu, pociťující zoufalství, deprese a stav neustálého ohrožení kolektivem, kteří si zvolili tragický způsob sebezviditelnění; my – sekundární oběti, které hluboce soucítíme s oběťmi primárními, jež bychom podobný čin nikdy nespáchali, protože jsme správě socializovaní a žijeme podle křesťanských pravidel morálky a humanity. Prvotní trauma management probíhal právě podle tohoto vzorce: Majoritní společnost vytěsnila pachatele ze svého středu podle hesla: Ještě, že to nebyl nikdo z nás…

 

Hledání „skutečného“ viníka – krátkodobá perspektiva procesu vyrovnávání se s truamtem

 

Celospolečenská nálada krátce po masakru by se dala srovnat se středověkými hony na čarodějnice (i ty je, dle mého, možné považovat za specifickou formu vyrovnávání se s traumatem) – nutnost najít viníka a exemplárně ho potrestat byla všudypřítomná.

Vynořila se zpráva, že byli oba chlapci členy temného neogotického kultu „Trenchcoat Mafia“, tj. skupiny ostrakizovaných školních outsiderů horujících gamingu (náruživá konzumace počítačových her) a gotickému metalu (velmi tvrdá odrůda heavy-metalu využívající hororové prvky a satanismus), jež byla tehdy ve škole mezi „odpadlíky“ oblíbená. Zkazky o členství střelců v „Trenchcoat Mafia“ i jejich neschopnosti zapojit se do běžného života byly nakonec policí vyvráceny, když se prokázalo, že oba chlapci měli ve škole řadu blízkých kamarádů a bavili se s širokým spektrem studentů.[9]

Přesto celými Spojenými státy proběhla kampaň cílená na všechny vyznavače gotického hnutí, za jehož člena je považován také extravagantní zpěvák, provokatér a dnes již pomalu vyhasínající pseudopopová ikona Marilyn Manson. Toho ovšem oba chlapci, jak prokazují jejich internerové stránky, z principu odmítali pro jeho komerční chování.[10]

 

Cílem polemik o motivech činu se stalo také datum, kdy byl spáchán. Vrazi měli původně naplánováno, že akci spustí 19. dubna[11], útok však musel být o den odložen vzhledem ke zpoždění vzniklému při výrobě jedné z propan-butanových bomb. Masakr tedy proběhl 20. dubna – v den 110. výročí narození nacistického vůdce Adolfa Hitlera a den po spáchání teroristického útoku na Oklahoma City Building v roce 1995, nejkrvavějšího na území Spojených států mimo 11. září 2001, a nepodařeném útoku FBI na sídlo sekty Davidiánů Davida Koreshe, náboženské skupiny vzniklé z Adventistů sedmého dne. Mnozí shodu dat považovali za více než pouhou náhodou, spojitost se ovšem nepodařilo vypátrat. Současné teorie se přiklánějí k tomu, že si Harris s Kleboldem období pro útok zvolili vzhledem k předpokládané vysoké účasti na hodinách v této části roku.

 

Viníkem byly podle některých také násilím překypující počítačové hry jako Doom či Wolfenstein 3D nebo film Takoví normální zabijáci (Natural Born Killers), jež měly v pachatelích probouzet násilnické sklony. Je pravdou, že oba chlapci hry hráli často a rádi, Harris dokonce projektoval mapy[12], v nichž se virtuální boje odehrávaly, ale v žádném případě nemohou být počítačové hry přímým viníkem. To samé platí také o produktech filmového průmyslu.[13]

 

Jak jsem poukázal, během svého „honu na čarodějnice z Colombine“ se majorita a celostátní média nezalekla ničeho. Jako tonoucí se chytala každého hozeného stébla. Většina teorií byla dílem momentálního celospolečenského posttraumatického stresu a touhy nalézt ve nepochopitelném činu alespoň nějaký kotevní bod. Po zklidnění situace uspořádala FBI červenci téhož roku konferenci, z jejíž závěrečné zprávy vyplývá, že „Harris projevoval sklony ke klinické psychopatii a jeho partner Klebold trpěl silnými depresemi a tendencí k podřízenosti, jež Harris využíval a na níž si ukájel svůj mesiášské sklony. Harris navíc jevil znaky komplexu nadřazenosti, které toužil předvést celému světu.“[14]

 

Dlouhodobá perspektiva procesu vyrovnávání se s traumatem 

 

Vzhledem k již relativně dlouhé době od samotného aktu se nyní můžeme zaměřit na dlouhodobý dopad traumatu a jeho managementu.

Reakce škol a lidí zainteresovaným ve vzdělávacím systému odpovídala klasickému vzorci jednání následujícímu po podobné události kdekoli na světě. Jejich cílem bylo zamezit opakování podobné události do budoucna. Vznikla tak koncepce „nulové tolerance“[15] vůči zbraním ve školách a násilnému chování na školní půdě. Její efektivita je ovšem zpochybnitelná vzhledem k počtu podobných, i když ne tak krvavých případů, které následovaly.

Americká zbrojařská lobby s nelibostí sledovala volání rodičů po tvrdších podmínkách udělování zbrojních průkazů a prodeje zbraní obecně, když se obávala zrušení druhého dodatku americké ústavy o právu na vlastnictví zbraně[16].

 

Tragická událost se odrazila také v literární a filmové tvorbě. Kontroverzní manipulátor Michael Moore se ve filmu Bowling for Colombine pokusil zasadit masakr do širšího celospolečenského kontextu a upozornit na problematickou kulturu násilí, jež zmítá Spojenými státy a je původcem tragédií, jako je tato. Jeho „dokument“ sice poskytl alternativní a pro někoho velmi líbivý pohled na věc, přesto je nutné brát ho s velkou rezervou právě pro jeho manipulativní charakter. Vznikly také další filmy, např. Elephant (2003) či Zero Day (2002) snažící se odhalit motivy pachatelů.

V literatuře se událostmi v Colombine ať již přímo nebo nepřímo zaobírají díla Josepha Suglia Year of Rage[17], Douglase Couplanda Hey, Nostradamus a mnohých dalších.

 

Specifickým projevem trauma managementu u křesťanské většiny americké populace bylo tzv. „mučednictví Cassie Bernallové“, která se podle prvních, později zpochybněných dohadů těsně předtím, než byla zastřelena, zeptala jednoho z vrahů, zda věří v Boha. Ten odpověděl, že ano a následně ji s úsměv na tváři střelil do hlavy. Mýtus se rozšířil ohromnou rychlostí a když se později „prokázalo“, že slova nepatřila Bernallové, ale Rachel Scottové, další z obětí, mučednictví se rozšířilo také na ni.[18]

 

Závěr

Pokud bychom se pokusili vystihnout v jakém momentě procesu vyrovnávání se s traumatem násilných událostí na středních školách a s násilím páchaným dětmi obecně se americká společnost nachází v současném bodě, můžeme konstatovat, že situace se stabilizovala. Hon na čarodějnice ustal a většina nepodložených obvinění byla vyvrácena a zapomenuta. Přesto se jedná jen o zdánlivý klid před bouří, jež může kdykoli vypuknout znovu a s ještě větší intenzitou. Každá podobně krvavá událost opět zaútočí na nejzákladnější lidské instinkt, z nichž jedním je také instinkt chránit své potomky, a v lidech vyvolá explozivní směs strachu, nedůvěry, touhy najít viníka a náležitě se mu pomstít. Racionální chování a odhodlanost svěřit pátrání do rukou vyšetřovatelů v tu chvíli nenávratně mizí a z jinak klidné na své vlastní potřeby orientované masy se rychle stává krvelačný zabiják, který živený senzacechtivými médii vyráží do lesů hledat dřevo vhodné pro stavbu hranic…

Použitá literatura a  internetové zdroje: 

Figley Ch. – Kleber, R.: Beyond the „Victim“ – Secondary Traumatic Stress,  New York, Plenum Press 1995.

  

Shafi, M. – Shafi, S. L. (eds.): School Violence: Assessment, Management, Prevention, Washington, D. C., American Psychiatric Publishing 2001.

 

Stránka o teoriích, mýtech a nepravdách ve společnosti http://www.truthorfiction.com

Nakladatelství FLF http://www.flf.org

Stránka zabývající se problémem tzv. nulové tolerance http://www.zerointelligence.net/

Alternativní zpravodajský rozcestník http://www.slate.com

Stránka o tzv. „urban legends“ http://www.snopes.com

On-line encyklopedie Wikipedia http://en.wikipedia.org/wiki/

Internetový vyhledávač http://www.questia.com

Internetový portál televizní stanice CBS http://www.cbsnews.com

Zpravodajský server http://www.infoplease.com/

Internetový vyhledávač http://www.findarticles.com

Internetový portál o násilí ve světě http://www.rotten.com/